Jak to děti mají s námi dospělými a my dospělí s dětmi, je otázka, na kterou může být více odpovědí.
Já si dovolím Vám dát pohled, který jsem během své dlouholeté praxe vypozorovala.
Co si děti od nás dospělých berou?
Děti přijímají to, co je k dispozici. Nerozlišují, co je dobré a co špatné. Jednoduše a prostě vrůstají do prostředí, ve kterém se nacházejí.
Jste sportovní rodina? Vaše děti mají vyšší předpoklady sportovat. Jste hudební rodina, nebo rodina zaměřená na turistiku, Vaše děti budou nejspíš mít dobrý vztah k těmto aktivitám. Trávíte s dětmi víkendy v nákupních centrech, u televize? Na tuto otázku si netroufám jednoznačně odpovědět.
Pro děti jsou rodiče bohové
V každém případě jsme my, rodiče, pro děti (hlavně v mladším věku) bohové. Chtějí být jako my, a proto si od nás převezmou to, co jim nabízíme a to, co oni „uznají za vhodné“.
Přebírají věci, které se jim snažíme předávat vědomě, jako jsou pravidla hygieny, stolování, chování, vyjadřování apod.
Ale přebírají i to, co jim dáváme nevědomky, a to jim někdy později možná zakazujeme, nebo je v té dané činnosti usměrňujeme. Vybavují se mi situace jako je čas strávený na mobilu, počítači, způsob jakým se vyjadřujeme, když třeba řídíme. Anebo jak reagujeme na nepříjemné situace.
Dlouho jsem hledala význam dvou vět:
„Děti jsou naši největší učitelé“ a „ Děti jsou naše nejčistější zrcadlo“.
Už nějakou dobu vím, proč tyto věty platí v plném rozsahu.
Děti nám svým chováním ukazují, jací jsme, jak se chováme, jak komunikujeme, jak reagujeme. Ale také nám ukazují, jestli jsme schopni se učit novým věcem, stejně jako oni.
Když poznám sebe, poznám i své dítě.
Pokud jsme vnímaví, tak řeči dětí porozumíme. Děti totiž potřebují to stejné, co my – lásku, empatii, pocit, že někam patříme, svobodu v rozhodování, řád a pravidla, která nám dávají pocit bezpečí, někoho, kdo nás vyslechne, kdo nám poradí, nebo kdo nás podpoří.
Jak to tedy je správně?
O výchově toho bylo, je, a ještě bude mnoho napsáno a odpřednášeno. Všechny ty rady, zkušenosti, doporučení nelze rozdělit na správné a na špatné.
Nikdo není a ani nemůže být dokonalý (člověku se uleví, když to přijme), každý z nás je jiný, má jiný temperament a vychází z jiného prostředí.
Jednomu se osvědčí to, jinému ono.
Proto následujte svoje srdce, své pocity. Dělat chyby je lidské a pokud se z nich poučíme, tak to je to, co nás posouvá. Naše děti to moc dobře ví.
Spokojený a vyvážený život
My i naše děti se potřebujeme (a vnitřně po tom toužíme) dostat do stádia spokojeného života, kdy jsme schopni vnímat a respektovat nejen pocity druhého, ale i ty své. Života, kde vím, že moje svoboda končí tam, kde začíná ta Tvoje a obráceně. Kdy prospívám sobě, ale i ostatním a svému okolí.
Takovéto hledání vnitřní pohody a naslouchání pocitům, je pro mě cesta přirozené výchovy.
Závěrem
Výchova a vzdělávání totiž mohou vypadat jako bobová dráha. Když je příliš úzká, bojíme se, drhne to a drncá. Když je příliš široká, může to být jízda od mantinelu k mantinelu, plná nárazů a karambolů. Já jsem pro „zlatou střední cestu“.
A co Vy, cítíte to podobně?
PS: Podívejte se na nabídku mých seminářů, které můžete navštívit v Liberci anebo které můžeme spolu uspořádat ve Vašem okolí.
Pokud Vás některý z nich zaujme, budu se těšit na setkání.
Přeji Vám krásný den.
Jitka
Sdílejte na sociálních sítích: