Tak. Máme konec roku 2020. Situace kolem nás je chaotická a provokující různé emoce. Taky se občas cítíte zmatení, naštvaní, plní obav? Člověk se od toho všeho snaží odpoutat. Protože je to vyčerpávající a ubírající energii, která je potřeba jinde. Vlastně chodíme v pomyslném kruhu. Někdo může mít tendenci upadat do letargie až apatie a vnímám, že je tu i tendence si na situaci zvykat. Jako by tohle snad měl být nějaký nový standard…
Upřímně doufám, že ne. Jenže, jak z kruhu ven?
Vzpomínám teď často na jedno říjnové Feng Shui setkání roku 2019, kde se hovořilo o přicházejícím roce 2020. Dle čínské astrologie jako o roce kovové krysy. Ještě mi v uších zní slova, že tento rok má být turbulentní co se týče změn. Změn takových, které vyplaví spoustu špíny. Znělo to až děsivě. Nicméně také zaznělo, že to špatné sice vyplave, ale i odplave, a že vše se pročistí. Jen pro upřesnění, rok kovové krysy začal v lednu 2020. Skončí začátkem února 2021.
V těchto prosincových dnech možná v ulicích dokonce uvidíme Mikuláše s družinou. A když se ohlédneme za uplynulým rokem, tak toho negativního vyplavalo spousta. Vypadá to, že opravdu procházíme velkou změnou, která bolí. Která nás stojí a nejspíš ještě bude stát hodně energie, a ztráty budou na všech frontách.
Dobrá zpráva je, že se začíná objevovat ale i hodně pozitivního. Lidé vnímají krásu kolem sebe, vrací se k přírodě, probouzí se soudržnost a laskavost. Kreativita dostává velký prostor.
Celá tato situace mě přivádí k metafoře. K pohledu na život housenky.
Ta si také žije svůj poklidný život. Život v dostatku a pohodě, který ale jednoho
dne přejde do jakéhosi spánku. Do doby temnoty, možná i nejistoty z budoucnosti.
A stejně jako každé zrození, tak i proces líhnutí je provázen bolestmi,
ze kterých ve finále vzejde krásný motýl.
I on se musí srovnat s novými skutečnostmi, aby nakonec mohl vzlétnout.
A také je možná (příjemně) překvapený z té obrovské změny.
Aby mohlo něco nového, krásného začít, musí něco starého skončit.
Do konce roku kovové krysy nás čeká ještě nějaký čas.
Nenechme tedy své duše a svá srdce zlomená, utápějící se v bolesti, strachu, zlobě a nenávisti. Ono totiž, když se srdce zlomí, tak krvácí a je bolavé. Ale když se zahojí, stane se odolnější, silnější. A také jemnější.
Bát se je přirozené. A v riskantních chvílích nás může strach ochránit. Dlouhodobý strach je však emoce, která člověka uzavírá a svazuje. Se svými strachy naštěstí můžeme účinně pracovat. Člověk může vědomě (ale i nevědomě) nastavit změnu.
Tak co ten strach raději přetavit v lásku a připravit se na nové období? Můžeme uzdravit svá srdce, najít to, co nám dává energii a přináší smysl do našeho života. Uvědomme si, že nejsme oběti. Jen teď prožíváme dočasně těžké a nepříjemné období. Tím musíme projít, aby se nám mohla odhalit přicházející krása.
Nic netrvá věčně,
tedy i tato mnohdy nevyhovující doba skončí. Vše se neustále vyvíjí. Děti i dospělí, člověk jako takový, společnost, planeta…
Ale co s tím strachem a obavami teď? Jak z kruhu ven? To si nechám zase na příště. Pro dnešek nám všem přeji, ať se, jako ta housenka, s důvěrou v tento proces dokážeme stáhnout do svého středu. A začít tak líhnutí do krásy!
Jitka
Sdílejte na sociálních sítích: